HISTORIE

Schody na Dlabačově

Ne, nejedná se o žádný historický objekt. I když, možná, nějakou architektonickou hodnotu má. Pro mě jsou schody na Dlabačově klenoucí se nad tramvajovým obratištěm poměrně důležitým stavebním artefaktem, který se dvakrát zjevil v mém životě. Poprvé na chvíli, později prakticky natrvalo.

Setkání první.

To bylo, svým způsobem, hodně emotivní! Rok 1980 a já narukoval na vojnu. Na Pohořelec, na dohled od stanice Dlabačov a od těchto schodů. Bylo jaro, na přiléhajícím tramvajovém obratišti se někdy otáčely tramvaje, my na to shlíželi z oken pohořeleckých kasáren a jako čerství odvedenci přemýšleli, kam nás to ten život náhle zavál. Vytržení od domácí hroudy. A ty mohutné a doširoka rozkročené schody pod okny se nám zdály stále nějak osiřelé. Proč tu vlastně jsou?

Každé ráno!

Ano, v tenhle čas jsme tam běhávali na rozcvičky! My, vojáčci, mladíčci, sotva odrostlí z červených trenýrek! Z brány fofrem na schody… a nahoru! Je to pomalé, tak znova! Jednou, dvakrát, popáté! A pak vzhůru, po Vaníčkově nebo Strahovské ulici až pod Petřínskou rozhlednu, kde pokračovala rozcvička. Ty schody jsme všichni nenáviděli. Ale museli jsme!

Jakýsi slovenský desátník Pipiška nám velel. Kmitáme, kmitáme, ftáci! Jebem taku robotu, boha jeho!

 

 

Začalo léto, schody náhle ožily a my na ně nemohli! Policajti, tehdy vlastně VB, tam hlídali vstup!  A tak jsme pochopili, proč tu vlastně stojí.

Konala se totiž slavná spartakiáda!

A právě sem, na tramvajové obratiště Dlabačov, již od třetí hodiny ranní, najížděly tisíce cvičenců. Pouliční lampy žlutě svítily, spoře ten prostor osvětlovaly, a na něm se snad co tři minuty točily tramvaje, drnčely po výhybkách, zvonily, nekonečné davy lidí vystupovaly, odpoutávaly od refýže a po těchto schodech stoupaly vzhůru, ke strahovskému spartakiádnímu stadionu. Natěšení, možná někteří nasraní. Dobrovolní cvičenci s radostí, i ti z donucení. Všichni spolem však navlečení do tepláků s taškami přes rameno. Ženy, starší dorostenci, vysokoškoláci… nekonečná řeka těl. A schody na Dlabačově se pod nimi probýbaly.

Co vojsko?

Vojáci ne, ti sídlili ve velkých stanových areálech na Vypichu. Ano, na těch plochách kolem křižovatky, tam, kde je dnes okruh pro on-line bruslaře. A na stadión chodili pěšky přes Ladronku. O tom místě někdy jindy. I tam jsem totiž zanechal stopu.

To léto 1980

Nevím, kolikrát za den se ty davy ze smyčky vzhůru ke Strahovu hrnuly. Stokrát? Možná i vícekrát! A všichni přes schody na Dlabačově. Nácviky trvaly týden. Statistiky hovoří, že se těchto cvičení účastnilo až 750 000 cvičenců! Na ostrá vystoupení se do hlediště vešlo 280 000 diváků! A nějak se na ten stadion na kopci museli dostat!

 

 

Dlabačov

Tahle pražská čtvrť byla nejblíže a vedla tam tramvajová linka! A tak si dovedete představit ten neskutečný mumraj na točně. Návoz a odvoz účastníků. Ale pokud mne paměť neklame, byl spořádaný, z megafonů zněly tím hodně brzkým ránem rázné povely a vše klapalo. Ani náznak chaosu.

My byli vojáci.

Ano, mladí vojáci, od budíčku plně zaměstnaní, povinností spousta, učebny, služba strážní a v kuchyni, řád a kázeň. Čas vyhlížet jen tak z okna byl opravdu jen při nočních strážních službách. Kdo na Pohořelci sloužil, ví, o čem mluvím.

Setkání druhé.

Dnes kolem těch schodů opět jezdím. Někdy tramvají, častěji na kole. Tuhle jsem se tu zastavil, tak trochu zavzpomínal. Jo, támhle ta okna a tady točny. A popřemýšlel nad tím, jak tu mašinérii s tak obrovským počtem cvičenců a návštěvníků tehdy dokázali komouši logisticky zvládnout! Musel to být masakr! Od toho času uplynulo 38 let a člověk si říká, že to snad ani nebyla pravda. Vtírá se též otázka, zda by té organizace byl DNES někdo schopen! Pochybuji…

Připomínka té doby

Kdesi na netu jsem dokonce našel i jednu starou fotku. Mnohem ze starší doby, než když jsem tam pobýval já. Jen, abyste si představili, o čem mluvím.

Dnes

Před pár dny jsem si schody a rampu přemosťující Diskařskou ulici důkladně prohlédl. Celá konstrukce není vůbec v dobrém stavu. Chátrá, stejně jako ten obří stadion na kopci. Dokonce slouží, coby jakýsi zoufalý přístřešek pro bezdomovce. Při pohledu na ně jsem se musel smát.

 V roce 1980 jsem koukal támhle z toho okna. A žádné bezďáče jsem neviděl. Ani nemohl. Tehdejší režim by s nimi rázně zatočil. Vždyť všichni museli přece pracovat!

Co v budoucnu?

Další spartakiáda už asi nehrozí. Schody na Dlabačově už žádné davy cvičenců nepřivítají. Jsou jen němým svědkem zašlé slávy. Ta doba je pryč. Já ji zažil, já tam byl, já to viděl, já po těch schodech běhal. Je to již historie.

Schody časem spadnou – budou odstraněné jako zbytečné, zdraví a životy občanů ohrožující.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

error: Obsah blokovaný! Content blocked!