HUDBA,  NOVINKA,  UMĚNÍ & KULTURA

Blues Pills – Lady In Gold

 

Nedávno jsem zaslechl jakousi rockovou pecku znějící z autorádia. Sakra, něco starého a mě to nic neříká!? Něco jsem v těch „sedmdesátkách“ prošvihl? Takovýhle ženský vokál!? Mám se stydět? To se mi nějak nezdá!

A jelikož jsem stál zrovna na benzince, rychle jsem vytáhl mobil vybavený jistou hodně šikovnou aplikací stvořenou na identifikaci hudby. Pár vteřin sosala data… a hle? Jacísi Blues Pills… a ksakru! Deska vydaná v roce 2016!? Cože!?

Ano, Blues Pills je smečka, která jakoby se tu vynořila z dávné rockové minulosti, kdy tu kvetl čas hippies a svoje první desky vydávali tehdy ještě „ušáci“ Led Zeppelin, Black Sabbath atd.

Doma přišel soustředěný poslech a s prvními tóny alba Lady In Gold jsem si říkal: ach bože, zase nějaký revival který se veze na současném vykřesaném zájmu o hudbu dávných časů. Opět kalkul a šikovný marketingový tah! Jenže jsem desku projel jednou dvakrát, a musel jsem radikálně měnit názor!

Lidi, rockeři! Tohle je naprosto výjimečný matroš! Blues Pills jedou na výrazně vzedmuté vlně kdysi dávné kulturní revoluce, která vygenerovala to, pro budoucnost zásadní, prolnutí bělošské a černošské hudby. Tenhle přístup je doslova cítit z každé skladby!

Zvuk desky je neskutečně hutný. To zdůrazňuji! Produkce si s nahrávkou opravdu vyhrála. Kapela šlape jako dobře seštelovaná „tatrovka“ s korbou až po okraj naplněnou špinavými drny hard rocku, rhytm´n´blues a psychedelie. Chcete polknout jednu jedinou pilulku a zažít rockový orgasmus? Takový, který kdysi prožívali ranní Led Zeppelin, Black Sabbath, Aerosmith, Cream, Jefferson Airplane, Janis Joplin nebo Jimmy Hendrix? Tady ta tabletka leží. Blues Pills.

 Pěnice Elin není nijak vypíchnutá, ale přesto je její vokální projev dominantní. A má určitě co nabídnout! Je si naprosto jistá ve všech polohách, ctí atmosféru a prakticky v každé skladbě to dokáže pěkně rozbalit. Nekníká, neřve, nechroptí, ale ZPÍVÁ! A její hutná barva hlasu do tohoto hudebního spektra sedí naprosto dokonale.

Členové smečky? Na kytaru hraje Francouz Dorrian Pierre Sorriaux a jeho tepající riffy jsou jako neotesané nosné trámy konstrukcí všech skladeb. Je zajímavé, že moc nesóluje. Rytmiku tvoří Američan Zack Anderson na baskytaru a Švéd André Kvarnström na bicí. A hvězdou před nimi stojící je sympatická blonďatá dračice Elin Larsson, také ze severu Evropy.

Stačí ochutnat úvodní skladbu „Lady In Gold“. Je to potenciální šlapavá hitovka a ve čtyřech a půl minutách v podstatě shrnuje vše, co lze od kapely čekat v dalších tracích. Dravost a nasazení. Krásné melodie a dechberoucí kytarové riffy.

Druhá v pořadí „Little Boy Preacher“ je špičkově vygradovaná pecka vyšperkovaná ženským sborem v pozadí. Elin Larsson tu exceluje! Tohle musí na koncertě publikum žrát i s navijákem!

Trojka „Burned Out“ je jako vlnobití. Nejdříve ševelení, napěněné vlnky dorážejí na písečnou pláž, jenže vzápětí kolem prolétne bojový člun a zdvihne dravou vlnu příboje, která smete vše, co jí stojí v cestě. A opět musím vypíchnout zpěvačku. To, co tady předvádí, nemá chybu!

I Felt a Change“ je pomalejší a nádherně vystavěná skladba ve které slyšíme i mazlivé hammond klávesy. Krásně modelovaný vokál blond dračice… prostě lahůdka! Ta ženská fakt umí a má zlato v hrdle.

Zvolna přecházíme do další pecky „Gone so Long“. Roztápíme kotel, tříska, papírek, už to hoří, lopatu briket… a mašina se řítí vpřed, červená na semaforu není zeď, kytarista Sorriaux si konečně vystřihne malinké sólo, což není na této desce samozřejmostí. Dokonale vygradovaná pecka!

You Gotta Try“ a krásné echo a kytarové riffy. Celkový drive této skladby mi dá připomenout Janis Joplin. Její duch se tady vznáší v hodně nízké letové hladině.

Won´t Go Back“ je další neskutečně našlapaná skladba s naprostým top refrénem. Opět trošku echa na kytaře Sorriauxově kytaře.

K němu ještě poznámka. Někde jsem četl recenzi koncertu. A že kytarista je po celou dobu naprosto soustředěný na svoji hru a že snad od svého nástroje vůbec nezvedá oči. Když poslouchám desku právě s důrazem na jeho hru, ani se nedivím. Musí toho stíhat hodně, vždyť právě Sorriaux svými riffy tvoří doslova masivní základy prakticky všech skladeb!

A zbývající dvě skladby, „Rejection“ a „Elements and Things“, to jsou už jen finální výbrusy do diamantu alba.

Kdepak! Blues Pills – Lady In Gold není penězi páchnoucí revival ale hard-blues-rockem šťavnatý kus steaku, pěkně krvavého a přelitého ostrou chilli omáčkou. Tahle smečka nás navrací do časů květinových revolucí. Nečicháme fialky, ale řítíme se tam zarezlým expresem na vlně psychedelických tripů.

Deska vyšla v roce 2016 a zatím poslední byl živák Live In Paris z roku 2017. Tady je ke slyšení nářez, které kapela pere do publika doslova pod tlakem! Špica!

Zkrátka: mám za to, že letošek by se mohla banda Blues Pills povít nové děťátko. Těším se, že to bude zase jízda!

A za sebe tvrdím: nad rockem obecně už delší dobu lámu hůl neb přešlapuje a neví kudy kam. Z nouze se uchyluje k sebevražednému kopírování sebe sama, ne-li rovnou krádežím odvedle.

Deska Lady In Gold patří mezi naprosté top rockové záseky, které se tu za poslední roky objevily! Palec nahoru!

Moje hodnocení: 100% Bravo!

Titulní skladba Lady In Gold

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!