HUDBA,  UMĚNÍ & KULTURA

Slowly Rolling Camera

Čím mě tahle partička v čele s neuvěřitelnou vlasaticí Dionne Bennett zaujala? Jako obvykle jsem si cosi pouštěl na známém video portálu jůtůb. Občas jsem odskočil od počítadla a hudební videa začala naskakovat automaticky. A tu mi do uší zaznělo něco zajímavého. Neotřelého. Lehce zastřený ženský vokál a k tomu směs symfonické vážné hudby, electronic jazzu, soulu a to vše zabarvené do moderně znějící aranže, zvolna v čase plynoucí. Sakra, tohle je poslouchatelné.

Dionne Bennett to se svým hlasem umí

Po pár skladbách mi došlo, že dominantní je tady opravdu zpěv té černé holky s neuvěřitelným hárem. Ani kapela za ní nejsou žádná ořezávátka. Ti chlapíci mají opravdu široký žánrový rozptyl. Chvíli to zní jako filmová hudba, téměř jako z dílny legendárního Ennia Morriconeho, pak to z ničeho nic sklouzne do jazz-rockové vyhrávky a než to posluchač stráví, už mu do uší buší basová linka s jasnou stopou soulu. Zavíří bicí a jsme v jazzové dílně. Chvilku to jen tak potichu ševelí, hammondky vrní, aby melodie vzápětí vzkypěla do hlučné dramatičnosti. Je opravdu s podivem, s jakou lehkostí se kapela přenáší z jednoho stylu do druhého.

Pomalu se sunoucí kamera, která svým okem zachytává vše kolem. Malá školačka skotačí na houpačce a v pozadí se bortí mostní konstrukce. Zapadá rudé slunce a za horou se rodí bouře. Malíř maluje obraz krajinky ale těsně před dokončením plátno vztekle pocáká barvami. To je hudba Slowly Rolling Camera.

Zatím vydali tři alba. První, eponymní, v roce 2013, druhé zvané Into The Shadow v roce 2014 a nyní právě vychází další z názvem All Things.

Píšu si do deníčku poznámku a budu čekat, až se tady někdy tahle partička ukáže. Už se mi ty kapely „na čekané“ nějak hromadí.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *