HISTORIE

Schody na Dlabačově

Ne, určitě se nejedná o žádný historicky cenný objekt. I když, kdoví, možná nějakou architektonickou hodnotu přece jen má.

Pro mě jsou schody, klenoucí se nad tramvajovým obratištěm, poměrně důležitým stavebním artefaktem. Možná i, v jistém smyslu, životním středobodem, který se dvakrát zjevil v mém životě. Poprvé na chvíli, později prakticky natrvalo.

Setkání první. To bylo, svým způsobem, hodně emotivní!

Rok 1980 a já narukoval na vojnu. Na Pohořelec, na dohled od stanice Dlabačov a od těchto schodů. Bylo jaro, na přiléhajícím tramvajovém obratišti se někdy otáčely tramvaje, my na to shlíželi z oken pohořeleckých kasáren a jako čerství odvedenci přemýšleli, kam nás to ten život náhle zavál. Vytržení z domácí hroudy. A ty mohutné a doširoka rozkročené schody před okny se nám zdály stále nějak osiřelé. Proč tu vlastně jsou?

Ovšem každé ráno jsme tam běhávali na rozcvičky! My, vojáčci, mladíčci, sotva odrostlí z červených trenýrek! Z brány fofrem na schody… a nahoru! Je to pomalé, tak znova! Jednou, dvakrát, popáté! A pak vzhůru, po Vaníčkově nebo Strahovské ulici až pod Petřínskou rozhlednu, kde pokračovala rozcvička. Ty schody jsme všichni nenáviděli. Ale museli jsme! Jakýsi slovenský desátník Pipiška nám velel. Kmitáme, kmitáme, ftáci! Jebem taku robotu, boha jeho!

 

Bídný stav! Nevím, zda je bude někdo zachraňovat. Silně pochybuji.

 

Začalo léto, schody náhle ožily a my na ně nemohli! A také jsme pochopili, proč tu vlastně stojí.

Konala se totiž slavná spartakiáda! A právě sem, na tramvajové obratiště Dlabačov, již od třetí hodiny ranní, najížděly tisíce cvičenců. Pouliční lampy žlutě svítily, spoře ten prostor osvětlovaly, a na něm se snad co tři minuty točily tramvaje! Nekonečné davy lidí se odpoutávaly od refýže a po těchto schodech stoupaly vzhůru, ke strahovskému spartakiádnímu stadionu. Natěšení, možná někteří nasraní. Dobrovolní cvičenci s radostí, i ti z donucení. Navlečení do tepláků a s taškami přes rameno. Ženy, starší dorostenci, vysokoškoláci… nekonečná řeka těl.

Vojáci ne, ti sídlili ve velkých stanových areálech na Vypichu. Ano, na těch plochách kolem křižovatky, tam, kde je dnes okruh pro on-line bruslaře. A na stadión chodili pěšky přes Ladronku. O tom místě někdy jindy. I tam jsem totiž zanechal stopu.

 

Zajímavě klenutá stavba. Není tohle tak trochu technicko – stavební unikát?

 

To léto 1980: nevím, kolikrát za den se ty davy hrnuly. Stokrát? Možná i vícekrát! Nácviky trvaly týden. Statistiky hovoří, že se těchto cvičení účastnilo až 750 000 cvičenců! Na ostrá vystoupení se do hlediště vešlo 280 000 diváků! A nějak se na ten kopec museli dostat! Dlabačov byl nejblíže a vedla tam tramvajová linka, tak si dovedete představit ten neskutečný mumraj. Návoz a odvoz účastníků. Ale pokud mne paměť neklame, byl spořádaný, z megafonů zněly tím hodně brzkým ránem rázné povely a vše klapalo. Ani náznak chaosu.

Byli jsme tehdy mladí vojáci, od budíčku plně zaměstnaní, povinností spousta, řád a kázeň. A čas vyhlížet jen tak z okna byl opravdu jen při nočních strážních službách. Kdo na Pohořelci sloužil, ví, o čem mluvím.

 

V pozadí bývalá kasárna Pohořelec. červený kroužek označuje okna, ze kterých jsem nad ránem sledoval mumraj na schodech.
Nevím, co je to za rok. Tohle se na schodech dělo den co den. Po celou dobu trvání spartakiády.

Kdesi na netu jsem dokonce našel i jednu starou fotku. Mnohem ze starší doby, než když jsem tam pobýval já. Jen, abyste si představili, o čem mluvím. Já jsem to fotil zhruba ze stejného místa.

Setkání druhé. Dnes kolem těch schodů opět jezdím. Někdy tramvají, častěji na kole. Tuhle jsem se tu zastavil, tak trochu zavzpomínal a popřemýšlel třeba nad tím, jak tu mašinérii s tak obrovským počtem cvičenců a návštěvníků tehdy dokázali logisticky zvládnout! Musel to být masakr! Od toho času uplynulo 38 let a člověk si říká, že to snad ani nebyla pravda. Vtírá se též otázka, zda by takové šílené organizace byl DNES někdo vůbec schopen!

Před pár dny jsem si schody a rampu přemosťující Diskařskou ulici důkladně prohlédl. Celá konstrukce není vůbec v dobrém stavu. Chátrá, stejně jako ten obří stadion na kopci. Dokonce slouží, coby jakýsi zoufalý přístřešek pro bezdomovce. Při pohledu na ně jsem se musel smát. V roce 1980 jsem koukal támhle z toho okna. A žádné bezďáče jsem neviděl. Ani nemohl. Tehdejší režim by s nimi rázně zatočil.

Další spartakiáda už asi nehrozí. Schody na Dlabačově už žádné davy cvičenců nepřivítají. Jsou jen němým svědkem zašlé slávy. Ta doba je pryč. Já ji zažil, já tam byl, já to viděl, já po těch schodech běhal. Je to již historie.

 

Přímý odkaz na Mapy.cz – Panorama

https://mapy.cz/zakladni?x=14.3852914&y=50.0863199&z=18&pano=1&pid=54286720&yaw=3.824&fov=1.057&pitch=0.010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *